Poslední shledání

15. září 2009 v 23:25 | Alexys | Povídky

Tuhle povídku jsem psala celkem dlouho, a myslím, že je docela povedená :). No, posuďte sami... A budu ráda když si svou kritiku nenecháte pro sebe :).

Jdu lesem. Černým a tajemným jako je má duše. Stromy se prohýbají pod náporem větru. Mé smysly jsou otupělé. Jako bych byla němá, slepá i hluchá. A přesto slyším každý šramot. Každou větvičku, která praská po mýma nohama. Každý list ve všech korunách stromů, který tře o jiný. Slyším vítr, slyším padající bobule z keřů. A vzpomínám.

Byl úžasný. Tak úžasný a neodolatelný. Jeho smaragdově modré oči se vpíjely do mých pokaždé, když jsem se do nich podívala. Tím pohledem jakoby mi nahlédnul do duše. Jakoby pronikal do mého nitra… Milovala jsem ten pohled. Jeho dokonalý obličej lemovaly vlasy černé jako uhel. Milovala jsem je. Jeho smích i zármutek… Milovala jsem ho!

Rozhlížím se kolem sebe. Korunami stromů sem tam prosvítají sluneční paprsky v tenoučkých paprscích a odráží se od bahnité vody v kalužích. Mezi mechy porostlými kmeny stromů se sklánějí větvičky keřů pod tíhou jedovatých bobulí.

Vše, co jsem s ním prožila. Nezapomenutelné, krásné věci, kterým se nic nevyrovná. Nepotřebovala jsem palác jako pro princeznu, vířivku plnou šampaňského ani postel s nebesy. Stačilo mi ležet s ním na louce a nechat měsíc osvětlovat naše těla, která splývala v jedno.

Nemusel mě zvát do drahých, francouzských restaurací. Nepatřím mezi ty, které za důkaz lásky považují šperk z pravého zlata s diamanty. Stačilo když se mi zadíval do očí a řekl ,,Miluji tě!"…

Vítr si pohrává s mými vlasy a zaplétá je jeden po druhém do uzlů. Nemilosrdně šlehá do mých promrzlých tváří. Zmizely poslední stopy po slunci a temné, stále putující mraky pohlcují poslední kousky blankytné modři na nebi. Došla jsem až k lavičce na které od jeho smrti sedávám denně a přemýšlím o svém životě. Svém a jeho. Našem…

Zavírám oči. Chci ho opět spatřit. Chci ho vidět před sebou a nechat jeho ruce hladit mou tvář, jako to dělával pokaždé, když jsme byli spolu. Chci znovu slyšet jeho hlas, vidět ty nádherné oči. Vidět je živé, ne pohasínající jako když jsem je viděla naposledy…

Přesně před rokem, ačkoli má bolest je stále stejně pronikavá a každá vzpomínka na něj trhá mou duši na kousíčky. Běžel za mnou. Jeho úsměv si pamatuji do dnes. Byl šťastný že se opět shledáváme. Když v tom ho srazilo auto. Jeho tvář se zkroutila v bolestnou grimasu a pak… Nemohla jsem tomu věřit. Běžela jsem k němu neschopná slova. Když jsem k němu klekla a zmáčela své kalhoty v jeho krvi, došlo mi, že je konec. Podíval se na mne.

,,Budu navždy s tebou!" řekl z posledních sil. Pak jeho oči zhasli, jako když sfouknete svíčku. Jakoby nikdy neexistoval…

Vždy na něj vzpomínám jen v dobrém. Byl to úžasný člověk. Galantní, hodný a přitom vtipný. Byl jako muž snů každé z nás. Byl jako sen. Alespoň pro mne. A přece musel odejít. Přece si bůh vybral jeho. Nebo možná žádný bůh neexistuje, možná to chtěl osud. Možná byl moc dokonalý pro dnešní svět…

Po tváři mi stékají pramínky dešťové vody a splétají mé vlasy do tenoučkých provázků. I přesto, že je mi zima a jsem promoklá, má oční víčka zůstávají pevně přitisklá k sobě.

A najednou cítím jeho přítomnost. Teplo které sálá z jeho těla. Chci otevřít oči a spatřit jeho krásnou tvář.

,,Ne!" slyším jeho hlas. Zní tak magicky. V hlavě se mi stále opakuje, jakoby někdo pouštěl stále dokola stejné CD, jako ozvěna.

Cítím jeho dech na svém obličeji. Jeho rty se pomalu blíží k mým. Bere mé tváře do dlaní a pomalu mne začíná líbat. Jeho vůně mě uchvacuje jako když jsem ji cítila poprvé.

Nedokážu odolat. Nedokážu se tomu nutkání bránit a otevírám oči…

Ale je pryč. Zmizel.

Cítím se tak sama, tak prázdná a přitom mne naplňuje hřejivý pocit štěstí. Jsem si jistá že tu byl. Byl tu se mnou. Nebyl to přelud. Byl to on. Splnil svůj slib.

,,Budu navždy s tebou!" opakuji jeho poslední slova se zármutkem v hlase a s ledovými slzami v očích.

A já věřím, že to slyšel...