Stopy krve

16. října 2009 v 22:06 | Alexys | Povídky

Původně to měl být úvod k jedné kapitolovce, co jsem tady chtěla zveřejnit. Jenže po napsání první kapitoly jsem si řekla, že je to až moc fantasy (nedivte se, že na týhle úvodní ,,kapitolce" nic fantasy neni, byl to záměr ) a navíc se to trochu podobalo Stmívání (i přestože když jsem příběh vymýšlela, na Stmívko jsem si ani nevzpomněla
). Někomu se bude možná zdát trochu depresivní-ano je. A jinému hororová-to je taky... No nic, pusťte se dočtení. P.S. je to první z těch delších povídek, takže trochu změna od těch půlstránkových

Hodiny už dávno odbily poledne, když Priscilla, znavená dalším příšerným dnem smutku a bolesti ležela na balíku svázané slámy a nepřítomně sledovala obláčky na blankytně modrém nebi. Čas od času jí nějaký upoutal svým tvarem. Paprsky slunce prosvítaly skrz koruny stromů a obloha byla zbarvena do krásné modré barvy. Ptáci zpívali jedu ze svých posledních písní, než odletí do teplejších krajů. Listí, v podzimních barvách směle tancovalo ve větru, který zpíval stejnou píseň jako ráno. Paprsky, dopadající na její smutnou tvář pálily do kůže. Zavřela oči, aby je před sluncem skryla. Přemýšlela, jaký by měl být její život. Fantasie byla jediné místo, kde byla opravdu šťastná...

Krajina už byla zalita bílým světlem, když se Priscilla vzbudila. Měsíc byl v úplňku a pronikavě svítil. Paprsky omotávaly každý lísteček trávy i kmen stromu stříbřitými nitkami. Rozhlédla se kolem. Nebe bylo poseté hvězdami a louka zaplavena zářivým měsíčním světlem. Byla si jistá, že je hluboká noc, ale domů nespěchala. Věděla že ji tam stejně nikdo s otevřenou náručí nečeká, že o ni nikdo nemá strach.

Seskočila z balíku, na kterém před několika hodinami neúmyslně usnula. Posečená sláma tiše zašustila, když na ni dopadla. Sebrala svou tašku pohozenou v kupce rozryté hlíny a zamířila na cestu. Když vešla do uličky, trochu se zděsila. I přestože jí chodila každý den, ještě nikdy ne v noci. Stromy, lemující uličku se tiše kolíbaly ve větru a mohutné koruny nepropouštěly měsíční zář na cestu. Stíny těch stromů vypadaly jako pařáty, které ji chtěly uchopit. Kráčela prázdnou temnotou, skrz kterou nic neviděla.

Prudce se otočila, když zaslechla prasknout větvičku. Ano, měla strach. Věděla že není sama už od doby, kdy koruny zastínily temnou uličku kterou procházela. Zadívala se do temnoty a snažila se rozeznat obrysy něčeho jistě děsivého. Jediné co však rozeznala, byly větve keřů, sklánějící se k zemi pod tíhou jedovatých bobulí.

Otočila se s úmyslem pokračovat v cestě. Boty pleskaly o kamennou cestu čím dál tím rychleji. I přestože se jí to zdálo nesmírně hloupé, měla panický strach. Snažila se ignorovat několik dalších zašustění v křovinách za ní. Mysl měla zaplněnou černými myšlenkami - co všechno by se mohlo stát? Před očima jí probíhaly ty nejkrvavější scény z těch nejděsivější hororových filmů.

Ozvalo se silné, pronikavé zavrčení. Prudce zastavila. Srdce se jí rozbušilo. Měla pocit, že každou chvíli vyskočí z její roztřesené hrudi. Pevně přitiskla oční víčka k sobě a pomalu se otočila. Spatřila vlka. Velkého, bílého vlka. Nevypadal by tak děsivě, kdyby necenil své sněhově bílé zuby a neupíral na Priscillu rudé oči.

Další, silnější zavrčení. Priscille se podlamovala kolena. Byla si jistá, že každou chvíli omdlí strachy. Chtěla volat o pomoc, i když ani to se jí nejevilo jako ten nejlepší nápad. Z jejího hrdla se však vydral jen tichý sípot.

Hleděla tomu děsivému, tajemnému stvoření do žhnoucích očí. Vítr šeptal slova, která nemohla rozeznat. Zpíval svou noční píseň. Stromy vrhaly na cestu děsivé stíny a měsíc, i přestože byl v novu a jeho zář byla nekonečná, nemohl své paprsky prodrat skrz mohutné koruny stromů. Priscilla neviděla nic, kromě těch dvou zářivě rudých očí, které na ni cosi zlostně upíralo. Chtěla utéct, ale nemohla se pohnout. Nohy jí ztěžkly, jakoby byly z olova. Dýchala roztřeseně a v krátkých intervalech. Třesoucí se rukou sáhla do kapsy svých kalhot a krátkým pohybem vytáhla mobil.

Tentokrát to nebylo jen výhružné zavrčení, ale hlasité zavití. Mobil se roztříštil o dlažbu. A najednou se Priscilla octla na zemi. Oči měla pevně zavřené. Cítila tlak na prsou a horký dech na svém krku. Bála se otevřít oči a čelit strašlivé skutečnosti, že tohle je její konec. Přesto je otevřela a pohlédla vlkovi do očí z tak krátké vzdálenosti, že se jí to zdálo až skoro nemožné.

,,Prosím," zašeptala s beznadějí v hlase. Slzy jí stékaly proudem po tvářích. Mezi krkem a ramenem ucítila řezavou bolest vystřelující do celého jejího těla. Pevně k sobě přitiskla oční víčka a rukou křečovitě svírala hrst trávy, kterou před malou chvíli vytrhla bolestí ze země i s kořínky. Vlk povolil stisk. Cítila, jak jí po krku a rameni stéká její vlastní, teplá krev a vsakuje se do bílé mikiny. Koutkem oka zahlédla pramínek rudé krve, stékající po cestě z mírného svahu, osvětlený zbloudilým měsíčním paprskem. Její zcuchané vlasy byly slepené krví do tenkých provázků.

Pohlédla zpět na vlka, který jí stále svým dechem ohříval ztuhlou šíji. Začalo se jí mlžit před očima, až se vše rozpilo do dvou velkých, červených teček. A pak… tma.