The End

4. října 2009 v 0:22 | Alexys | Povídky

Po delší odmlce (způsobenou hlavně tím, že pracuju na jednom takovém větším dílku ) přidávám povídku katastrofického rázu, možná i sci-fi. Nedala jsem si na ní tolik záležet, ale i tak mi nepřipadá nejhorší... Napadlo mě, že bych mohla o nečem takovém napsat, když jsem se na internetu proklikala až k nějaké stránce informující o konci světa 21.12.2012. A když jsem tam tak pročítala ty blbosti, napadlo mě, jak by asi vypadal konce světa. Takže taková fantasmagorie, kterou najdete pod perexem .

P.S. jestli se vám bude chtít tak si k tomu pusťte tuhle hudbu. Dělá to takovou... katastrofičtější atmosféru .

Zmatené, pronikavé výkřiky, krev, oheň i voda jsou všudypřítomné. Mrtvá těla nejen pod troskami rozpadlých domů. Strach. Zoufalství.

I já se bojím. Má dcera je někde tam pod těmi troskami. Slyším její pláč. Rozeznávám ho mezi těmi výkřiky. Mezi voláními o pomoc. Krčím se pod několika auty pevně zaklíněnými v sobě ještě s několika dalšími lidmi. Nekomunikujeme spolu. Všichni jen čekáme a vyhlížíme své blízké.

Lidé hledají své cennosti v troskách. Jejich největší cennosti. Dcery, vnuky, manželky, synovce, tety, babičky…

Chci jim jít pomoci, jenže vyhlížím svou cennost. Hledám ji. Jenže kde ji chci najít? Možná ve vzpomínkách, možná v sobě samé.

Další zmařený život. Právě přede mnou spadl další kus skály na mladou brunetku hledající svého přítele. Další meteorit zabil dalšího bezbranného člověka. Její krev potřísnila můj sklem rozsekaný obličej.

Po tvářích mi stékají slzy. Ano, tohle je konec světa. Nemá cenu se tu schovávat. Všichni zemřeme… Vše co jsme tak dlouho budovali přijde nazmar. Příroda se mstí. A není divu…

Znovu slyším pláč mé malé dcerky. Pěvně sevřu oči a zavrtím hlavou, jako bych ten křik chtěla z hlavy vytřást. Slyším ho, jakoby plakala vedle mě. Chtěla bych věřit že tam je, ale není. Sama jsem ji viděla umírat. Tak proč se tu teď schovávám, když už není proč žít? Koho utěšit? Vím že zemřu, vědí to i všichni tady kolem. A přesto to nechtějí přijmout. Přesto stále slepě doufají. Přitom smrt je přeci součástí života.

Oheň se plazí po stromech, spaluje i betonu. Živé bytosti i trosky pod kterými jsou uvězněni.

Viděla jsem zemřít tolik lidí v pár okamžicích. Už tomu nechci jen tak nečinně přihlížet. O všechno jsem přišla, nebudu tady dál sedět a čekat na smrt. Půjdu jí napřed.

Sebevědomě vstávám a pomalými kroky kráčím vpřed. Lidé prchají, křičí. Mají strach. Ze smrti? Z bolesti? Také jsem ho měla. Ale už nemám. Kolem mě sálá oheň. I voda už je proti němu bezmocná. Kráčím v krvi. A čekám. Čekám na konec.

Rozhlížím se po lidech, kteří ještě neztratili naději a snaží se přežít. Copak netuší, smrtelníci jsou natolik zranitelní, že před touhle katastrofou se nemohou nijak chránit? Oni to vědí, jen si to nechtějí přiznat. Nejsou natolik silní. A nebo jsou silní až moc?

Další panické výkřiky, další umírající lidé…

A najednou vidím přímo před sebou, blížící se ke mně závratnou rychlostí a přitom jakoby to trvalo věčně… Ve vteřině to vše skončilo. Pro mne. Ve vteřině utichly všechny výkřiky, ve vteřině zmizela všechna panika a lidé plni strachu… Ve vteřině jsme zmizela já ze světa, který zanikal.